Co je Aikidó?

Aikidó je sice jedním z nejmladších japonských bojových umění, ale jeho historické kořeny sahají velmi hluboko do minulosti. V 9. století vytvořil jeden ze samurajů rodu Minamoto, Šintra Saburó Jošimicu, systém zvaný Daitórjú aikidžucu, který je přímým předchůdcem aikidó. Tyto techniky se po staletí předávaly pouze v rámci rodu, až se dostaly k muži jménem Sókaku Takeda, který je začal v roce 1905 veřejně vyučovat na ostrově Hokkaidó. Ke vzniku aikidó navíc přispěla i proslulá šermířská škola Katori z 15. století, od níž byla převzata práce s mečem, tyčí a kopím. Daitórjú aikidžucu ovlivnilo nejen aikidó, ale i korejské hapkido, Šorindži kempó a dokonce i džúdó, neboť jej studovali žáci zakladatelů těchto stylů.

Sókaku Takeda byl ztělesněním dávných válečných tradic – skutečný samuraj a nekompromisní bojovník. Žil v éře Meidži, kde působil jako člen tělesné stráže soudců a velitelů policie a vybojoval řadu soubojů na život a na smrt. Dokonce se mu připisuje i založení skupiny jakuza. Jeho chování bylo nesmírně strohé a ostražité. V oděvu neustále nosil skryté zbraně a ze strachu z otrávení odmítal pít a jíst cokoli, co mu nepřipravil jeho vlastní žák. Na návštěvy si proto nosil vlastní čaj i zákusky. V neustálém střehu zůstával i ve svých osmdesáti letech. Právě u tohoto mistra, který byl tehdy pravděpodobně největším odborníkem na boj v Japonsku, začal studovat zakladatel aikidó, Morihei Ueshiba.

Morihei Ueshiba (1883–1969) působil v té době na ostrově Hokkaidó, kde z pověření japonské vlády vedl osadníky zaměřené na těžbu dřeva a pěstování máty peprné. Patřil k nejslibnějším Takedovým žákům a obdržel od něj povolení aikidžucu vyučovat. Ueshiba však, podobně jako jiní velcí mistři, časem pochopil, že to nejkritičtější střetnutí člověka se neodehrává ve fyzickém boji, ale spíše ve vnitřní konfrontaci se silami, které jej odvádějí od harmonie s duchem vesmíru. Zatímco původní Daitórjú bylo čistě válečnou školou zaměřenou na zničení nepřítele, Ueshiba se rozhodl dimenze umění změnit v souladu s vývojem společnosti, kde se kladl větší důraz na výchovu a rozvoj vůle.

Pod vlivem M. Ueshiby, kterého dnes aikidisté nazývají "ósensei" (velký učitel), se tak aikidžucu definitivně přeměnilo v aikidó – název, který se začal přednostně užívat po druhé světové válce. Aikidó nemá s původním válečným uměním myšlenkově nic společného. Zatímco cílem techniky boje (džucu) je zabít, cílem bojového umění (dó - cesta) je formovat osobnost člověka. Ósensei fyzickou praxi povznesl na úroveň duchovní a mentální disciplíny, která je v těsném spojení s přírodou. Aikidó doslova znamená "zharmonizovat se s energií (ki), díky které funguje vesmír" (Ai znamená harmonii). Ueshiba byl ostře zaměřen proti válce a přál si mír, proto aikidó formuje takové mentální i fyzické postoje, jež umožňují dosáhnout vítězství mírovou cestou.

Samotná praxe aikidó je zpočátku charakteristická specifickou fyzickou prací – jedná se o soubor pohybů po kruhu či spirále, které učí tělo uvolnění a pomáhají ustavit pevný tělesný střed. Účelem tréninku je integrovat mysl a tělo tak, aby pracovaly v dokonalé harmonii. Jen tehdy je možné překročit pouhou formu a v okamžiku útoku instinktivně jednat. Opravdový praktikant aikidó se nespokojí jen s ovládnutím techniky, ale neúnavně postupuje po cestě odkrývání své vlastní povahy. Od výcviku jsou neoddělitelné vlastnosti jako úcta, velkomyslnost, přímost a spontánnost. Síla člověka nesídlí jen ve svalech, ale především v síle jeho charakteru.

Začátečníci by měli zůstat přirození a přistupovat ke cvičení s radostí i velkou vážností. Do Evropy, konkrétně do Francie, se toto obohacující humanistické umění dostalo zhruba před 40 lety. První veřejná ukázka a trénink v tehdejším Československu se uskutečnily v Praze v roce 1986 pod vedením G. Veneriho. V současnosti u nás působí řada organizací, které se rozvojem aikidó zabývají, přičemž naše organizace působí hrdě pod hlavičkou Centrum Aikido Aikikai POLSKA.

O´Sensei

Morihei Uešiba se narodil 14. prosince 1883 v Tanabe v provincii Kii (nyní Wakama). První výcvik bojových umění absolvoval od svého otce, který učil tajný styl Aiai-rjú. Od roku 1890 navštěvoval náboženskou školu Džizodera, kde se naučil psát, číst, studoval konfucianismus a šingon buddhismus a praktikoval sumo a plavání. Po dokončení základní a střední školy navštěvoval ekonomickou školu a stal se státním úředníkem. Po účasti na politické demonstraci rezignoval na svou vládní funkci. V roce 1902 se přestěhoval do Tokia a začal prodávat papírnictví. Tehdy začal seriózně studovat bojová umění: Kito-rjú džúdžicu s Tozawou Tokusaburem a Šinkage-rjú (umění meče). V roce 1903 onemocněl beriberi, což ho donutilo vrátit se do jeho rodného města Tanabe, kde se oženil s Hatsu Itokawou, přítelem z dětství. V letech 1903 až 1907 sloužil v armádě a po návratu se zapojil do politických hnutí a zároveň pokračoval ve studiu bojových umění – tentokrát ve škole Gotha Yagyu-ryu Jujitsu. V roce 1912 vedl osmdesát dobrovolníků a založil průkopnickou osadu Shirataki na Hokkaidu, kde se živil zemědělstvím. Tam se také setkal s mistrem Sokaku Takedou. Studium u Takedy bylo velmi náročné. Sokaku se přestěhoval do domu Ó-Senseie, který ho musel krmit, koupat, obsluhovat a platit mu jeden jen za každou techniku, kterou se naučil. Tímto způsobem se naučil asi 500 technik a od školy Daito-ryu získal certifikát o absolvování.

V roce 1919, poté, co požár v Širataki zcela zničil vesnici, a poté, co se dozvěděl o vážné nemoci svého otce, Morihei Uešiba opustil Hokkaidó. Přibližně v této době se setkal s Onisaburo Degučim, představitelem náboženství Omoto a tvůrcem filozofické doktríny, jejímž ideálem byl svět harmonie, lásky k lidstvu, míru a laskavosti. O'Sensei, okouzlen jeho vizí, se po otcově smrti usadil v Ajabe poblíž Deguči. V roce 1920 otevřel ve svém domě první dojo bojových umění. Jeho studenty byli především stoupenci Omoto-kjó a později také námořní důstojníci. Významnou ránou pro Uešibu byla smrt jeho dvou synů, kteří se narodili na Hokkaidu: tříletého Takemoriho a ročního Kuniharu. Navzdory těžkým zkušenostem, mezi které patřil zákaz Omoto-kyo zavedený v roce 1921 a Deguchiho zatčení, O'Senseiho dojo vzkvétalo a on sám, poprvé distancující se od starých bojových umění, vytvořil Aikijujitsu, lépe známé jako Ueshiba-ryu Aikijujitsu. V roce 1924 Morihei Ueshiba spolu s propuštěným Deguchim cestoval do Mandžuska a Mongolska, kde zdokonaloval své umění a do své praxe přidal techniky házení. Zrod Aikido byl spojen se soubojem mezi O'Senseiem a námořním důstojníkem a mistrem kendo. Ueshiba zmařil každý útok soupeře, dokázal předvídat další pohyb útočníka a neutralizovat ho. Tento objev ho po zamyšlení po zápase vedl k prožitku satori – osvícení – a k objevení principu vítězství bez boje. Následná historie byla svědkem šíření aikidó v Japonsku a po celém světě. První dojo v Tokiu bylo založeno v roce 1927, mezi jehož studenty patřili funkcionáři a univerzitní mistři džuda. Mezi lety 1935 a 1938 se oficiální název Aiki Budo stal oficiálním. V historii Aikido byla těžká období, například poválečná léta, kdy Budo ztratilo svou prestiž a reputaci, ale myšlenka boje, kterou rozvinul Morihei Uešiba, přežila a získala si tak široké uznání, že 26. dubna 1969, brzy ráno, O'Sensei zemřel, klidný ohledně budoucnosti ideálů svého života.